Co brzdí české zemědělce i poradce v péči o krajinu?

„Často se setkáváme s představou, že zemědělci jsou proti změnám a inovacím, že na dlouhodobý rozvoj půdy vůbec nemyslí. Není to ale pravda,“ říká Klára Petrásková, která projekt necelé dva roky vedla. „Mají dost otevřenou mysl, jen pro ně změna znamená riziko. A bez podpory, dat a konkrétních příkladů je velmi těžké ho podstoupit.“

I z téhle potřeby projekt Zemědělství – péče o půdu vznikl. Jeho cílem nebylo přesvědčovat, ale vytvářet prostor pro porozumění krajině a rozhodování v kontextu.

Učit se krajinu číst

Základem projektu byly týdenní bezplatné kurzy, které probíhaly v různých regionech Česka. Přijížděli na ně aktivní zemědělci, stávající zemědělští poradci a budoucí konzultanti, ale i lidé, kteří se k zemědělství dostali jinou cestou – po změně profese, vyhoření nebo prostě proto, že chtěli pracovat smysluplněji s krajinou.

„Bylo hodně zajímavé sledovat, jak se potkávají různé zkušenosti,“ popisuje Klára Petrásková. „Někdo měl za sebou desítky let hospodaření, jiný teprve začínal. A právě tahle kombinace fungovala.“

Kurzy nebyly postavené jako rychlá školení ke konkrétním opatřením. První dny se věnovaly tématům, jako je degradace půdy, vodní a větrná eroze, agrolesnictví nebo standardy dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy (DZES). Postupně se ale přecházelo k praktickým nástrojům – práci s mapami, daty z veřejného registru půdy LPIS, aplikacemi Výzkumného ústavu monitoringu a ochrany půdy (VÚMOP) nebo k tvorbě faremních plánů.

Důležitou roli hrály i exkurze. Účastníci se dostali na farmy, mokřady nebo revitalizovaná území, kde na vlastní oči viděli, jak opatření fungují po letech v praxi. „Teprve v terénu si člověk uvědomí, že krajina není schéma na papíře,“ zaznívaly hlasy uprostřed polí s vysázenými pásy stromů pro lepší zádrž vody nebo na břehu nově vybudovaného biotopu.

Vedle kurzů vznikla také rozsáhlá série videí a článků, které mapují konkrétní zkušenosti z terénu a dnes tvoří otevřený zdroj pro další práci. 

Příběhy, které se opakovaly

Na zemědělském družstvu Dolní Újezd začali s půdoochrannými technologiemi před více než osmi lety. Nešlo o rychlé rozhodnutí. „Zkoušeli jsme strip-till (pásové zpracování půdy) i pásové střídání plodin. Chtěli jsme vidět, co to udělá,“ říká hlavní agronom Josef Čejka.

Postupně se ukázalo, že změna přináší víc než jen lepší obraz v krajině. „Přínosy jsou ekonomické. Jsme schopni pěstovat kukuřici i na složitějších pozemcích, kde by to dřív nešlo. A zároveň to má krajinný efekt – při běžném počasí nedochází k vodní erozi.“

Klíčová je podle něj práce s daty. Díky nástrojům, které propojují LPIS, geografický informační systém (GIS) a návrh stabilizačních ploch, dokážou pozemky plánovat tak, aby dávaly smysl agronomicky i krajinářsky. „Když víte, kde má půda slabiny, můžete se podle toho zařídit,“ shrnuje.

Na podobné příběhy se naráželo opakovaně. Půdoochranné technologie se ukazovaly ne jako „ekologický nadstandard“, ale jako způsob, jak si udržet produkční schopnost půdy do budoucna. 

Změna jazyka, změna přístupu

Jedním z nejsilnějších momentů projektu byla opakovaná debata o vodě. O tom, jak se s ní v krajině zacházelo desítky let a co to dnes znamená. „Odvodnění krajiny pro zemědělské hospodaření potřebujeme, ale ta česká krajina je odvodněná až moc. Myslím, že takhle to původní meliátoři určitě nezamýšleli,“ říká Jaromír Maštera, který se dlouhodobě věnuje budování mokřadů a revitalizaci krajiny v ADAPTO.space. „Cílem není vodu v krajině zcela zadržet, abychom ji nepouštěli nikam dál. Mluvím proto mnohem raději o snaze o zpomalení odtoku vody z krajiny.“

Na Lesnovských mokřadech u Jihlavy ukazuje účastníkům exkurze, jak se z biologicky téměř mrtvého území stalo místo plné života. Mokřady tu zadržují vodu po deštích, ochlazují okolí a vytvářejí prostor pro biodiverzitu.

Podobný příběh se odehrál i v Černovicích, kde vznikl mokřad díky dohodě místního zemědělského družstva, soukromého zemědělce a obce.  

„Technicky to často není tak složité,“ shrnuje Klára Petrásková. „Nejtěžší část je domluvit se. Jakmile se to povede, krajina začne fungovat úplně jinak.“ 

Od půdních bloků k území jako celku

Mnoho účastníků popisovalo během kurzů podobný moment uvědomění. Že se na své hospodaření dívají jinak než dřív. „Na kurzu účastníky učíme, jak zhodnotit krajinu z hlediska zranitelnosti. Mluvíme o opatřeních, jako je zpomalení odtoku, zabránění erozi, vznik krajinných prvků, revitalizace vodních toků, tvorba mokřadů nebo mezí. Zemědělci odjíždějí s tím, že získali nějaký nadhled nad svým územím, protože dřív nad tím přemýšleli jen jako nad půdními bloky,“ vysvětluje Eva Procházková z Národního ústavu pro integrovanou krajinu. „Mluvili jsme o tom, kde má smysl zpomalit odtok, jak zabránit erozi, kde obnovit krajinné prvky.“

Zemědělci podle ní často přemýšlejí v hranicích půdních bloků. Kurzy jim ale ukázaly nadhled nad celým územím. Nad tím, jak spolu jednotlivá opatření souvisejí a jak mohou fungovat jako systém.

Velkým tématem napříč kurzy byla i otázka vlastnictví půdy. „Největší překážkou je roztříštěné vlastnictví,“ říká farmářka. „Tu část, kterou dříve častěji dědilo jedno dítě, se dnes dělí mezi dvě a více dětí, často se k tomu přidávají i vnoučata. Na druhou stranu máme vlastníky pozemků, kteří se vždy ptají a zajímají se, jaký byl rok pro zemědělce a jak se nám dařilo. Velmi si jich za to vážím. Tam poznáte, jaký silný vztah ke své půdě mají.”

Právě proto se projekt věnoval také pachtovním smlouvám. Videa a debaty ukazovaly, že smlouva nemusí být jen právní nutnost, ale nástroj spolupráce. Když vlastník ví, jak se s jeho půdou hospodaří, a hospodář má jistotu dlouhodobého vztahu, vzniká prostor pro změny, které by jinak nebyly možné.

„Pachtovní smlouva může být vlastně plán péče o půdu,“ shrnuje Klára Petrásková. „A když ten plán chybí, těžko se něco mění.“ 

Kde nás brzdí systém?

Zkušenosti z projektu potvrdily, že know-how v Česku existuje. Problémem není nedostatek řešení, ale jejich omezená podpora v systému, který je složitý a roztříštěný.

Poradců je málo, jejich akreditace jsou úzce vymezené. Informace se nacházejí na desítkách míst a často nejsou propojené. Zemědělci i vlastníci půdy se v nich obtížně orientují. „Poradců je málo, chceme jich více, ale komplikujeme jim práci složitými akreditacemi. S jednou akreditací nemůžete dělat všechno, nemůžu někomu třeba radit s remízky, ale jen s rostlinnou výrobou a podobně,” popisuje vlastní praxi účastník kurzu, akreditovaný poradce Matěj Odstrčil.

Samozřejmě se ale najdou výjimky, které jsou úspěšné navzdory všem překážkám. Jedna z exkurzí totiž vedla na Biofarmu Sasov, jednu z nejdéle fungujících ekologických farem v Česku.

Její majitel Josef Sklenář zde už přes třicet let rozvíjí systém hospodaření, který propojuje produkci, péči o půdu i energetickou soběstačnost. Přes dlouhodobé legislativní nároky a přísné podmínky certifikace farma využívá postupy, které pomáhají předcházet degradaci půdy a zvyšují odolnost krajiny. Součástí provozu je i faremní bioplynová elektrárna, která zpracovává organické zbytky z farmy i okolí. Vyrobená energie se využívá přímo na místě (například pro sušení krmiva).

Projekt Zemědělství – péče o půdu ukázal, že odpovědnost za stav krajiny neleží jen na zemědělcích. Záleží i na vlastnících půdy, obcích, poradcích a veřejnosti, která se o krajinu zajímá.

„Jakmile se lidé začnou ptát, odkud jejich jídlo pochází a v jaké krajině vzniká, mění se i tlak na to, jak se hospodaří,“ uzavírá Klára Petrásková.

Projekt nenabídl jednoduchá řešení. Ukázal ale, že promyšlená péče o půdu, vodu a krajinu je možná, pokud se propojí znalosti, zkušenosti a lidé, kteří jsou ochotni přemýšlet v souvislostech.