Miroslav Kubín: Infiltrační opatření v lesích snižují riziko povodní a doplňují podzemní vody. Investice do nich se vyplatí

Minulý podzim vyrazil tým našeho projektu LIFE WILL – Voda v krajině a půdě do Beskyd a nechal se provést po dosud největší realizaci infiltračních opatření v české krajině. Exkurzi měl na starosti Miroslav Kubín – hydrolog a odborník s mnohaletou praxí, který do našich lesů přináší inovativní metody se zásadními účinky na hydrologické poměry celých oblastí.

Je nabíledni, že by se v čase vysychání lesů a přibývajících bleskových povodní podle takových metod skutečně mělo realizovat, a to zejména v horských oblastech. Miroslav Kubín nám podrobně vysvětlil, jak to celé funguje, a také komu a jak je se svým týmem připraven pomoci.

Jak dlouho sledujete problémy v krajině?

Zhruba pětadvacet let. Na začátku jsem se na ní díval hlavně z pohledu vodních toků, protože jsem se věnoval ichtyologii a říční ekologii. Společně s naší odbornou skupinou jsme si ale postupně začali všímat, že v těchto ekosystémech ubývá voda – nejen v potocích a řekách, ale také ve studánkách a studních. Tak jsme si začali klást otázku, kam se vlastně ztrácí. Průměrné roční srážky byly víceméně stejné. Zjistili jsme ale, že se mění jejich průběh – místo rovnoměrných dešťů přicházejí krátké a velmi intenzivní přívalové srážky, kdy během několika dnů spadne tolik vody, kolik dříve naprší za půl roku nebo i za celý rok. A pak jsme zvedli ještě hlavu výš a šli jsme z potoků a z řek do svahů, kde jsme hlavní příčiny problému našli.

Co to bylo?

Ukázalo se, že se krajina nezačala měnit jenom v těch vodních tocích, ale i ve svazích a na zemědělské půdě. A že za velkou část těchto změn stojí člověk a způsob, jakým krajinu dlouhodobě využívá – například zhutňováním půdy, úpravami terénu nebo nevhodným hospodařením, které urychluje odtok vody z krajiny.

To všechno pochopit asi vyžadovalo širokou odbornost.

Jeden člověk toho musí hodně nastudovat, musí znát spoustu lidí, aby dokázal tu problematiku pochopit v celé její šíři. Tady vidím dluh společnosti, kdy máme spoustu informací o krajině, o problémech v ní, ale máme překvapivě málo realizací, o kterých opravdu víme, že fungují. Tohle ‚bílé‘ místo jsme chtěli vyplnit, ale postupně jsme zjistili, že se dostáváme do širokého záběru – od potoků přes lesy až po pramenné oblasti – a že je potřeba hodně studovat a spojit různé obory. Proto jsme založili platformu AQUA INOVA, která odborníky na vodu, živočichy, rostliny a půdu sdružuje.

Jak vaše platforma funguje?

Funguje hlavně na principu spolupráce a sdílení zkušeností. Velmi často spolu konzultujeme konkrétní problémy z praxe, nové poznatky a inovace – co se povedlo, ale i to, co se nepovedlo. Některá opatření se už dělají ve světě, ale v krajině je nutné k nim přistupovat jako k vědecky ověřovaným experimentům. Každá krajina, možná každý kopec totiž potřebuje trochu jiný typ opatření, protože má jiné geologické podloží, jinou půdu, jiné lesy a jiné problémy.

Postupně jsme také zjistili, že i když poměrně dobře rozumíme tomu, co znamená zdravý nebo poškozený les, překvapivě málo se ví o utužených půdách. Proto jsme se začali více věnovat jejich mapování na lesních pozemcích Na krajinu se přitom díváme v souvislostech – sledujeme celý vodní systém od pramenných oblastí přes lesy a zemědělskou krajinu až po velké vodní toky.

Stopy práce týmu AQUA INOVA lze narazit od západu Česka až po Košice. Realizace mají v Jizerských horách, Brdech, na Vysočině, na Jesenicku a v Beskydech. Poměrně dost lokalit je i na Slovensku. Aktuálně spolupracují například s Národním parkem Slovenský ráj nebo realizují vodozádržná opatření v Rajecké dolině. 

Takže to není tak, že se specializujete na lesy, ale že jste jimi přirozeně začali a postupujete dál?

Přesně tak. Specializovali jsme se na vodní toky, ve kterých voda končí. Teď se ji snažíme co nejdéle udržet v krajině. Pokud ve zdravé lesní půdě je, není vidět pomalu prosakuje systémem pórů a drobných štěrbin a gravitačně stéká do podzemních zásob. Ty jsou dnes často téměř prázdné, protože jsme vodu z krajiny dlouhodobě odváděli různými terénními úpravami a nevhodným lesním hospodařením.

Jak jsme to mohli dopustit?

My lidé jsme hodně zaměřeni na výkon, na zdroje, které těžíme. A přírodě – takže i půdě – strašně málo vracíme. To bychom do budoucna měli nějak vyvážit.

Kam z lesa mizí voda?

Mluvil jste o uhutněné půdě na lesních cestách. Můžete rozvést, co se na ní děje s vodou?

Z našich mapování vyplývá, že v našich hospodářských lesích existuje velmi hustá síť těžebních linek, které nikdy předtím zmapovány nebyly. Ve srovnání s porostními mapami je jejich celková délka v průměru o 30 až 40 % vyšší, než se dosud předpokládalo. Po každé té drobné cestičce, která má sklon už 2 % - což je skoro rovinka – vám při povodních teče velké množství vody, která se sbírá, směřuje dolů, a nakonec jí je pod kopcem více než v samotném vodním toku. Vzniká tak vlastně síť sekundárních vodních toků, což je fenomén, na který se už úplně zapomnělo, ačkoli je mnohokrát popsaný ve vědecké literatuře.

Jak se půdy utužují?
Váha těžkých lesních strojů se od 70. let zvýšila až šestinásobně. Zároveň v posledních 50 letech přibyly tisíce kilometrů lesních cest a přibližovacích linek aktuálně navíc doplněných uježděnými plochami po likvidaci kůrovcové kalamity. Na hektar hospodářského lesa (resp. kalamitní holiny) může být až 40 % zhutnělé půdy (tedy vykazující sníženou pórovitost), z níž může odtéct až 80 % vody – většinou do příkopu a z něj rovnou do vodního toku. Následkem je snížená infiltrace, a tedy sucho v lesní krajině na straně jedné, rychleji nastupující povodně s devastující silou pak na straně druhé.

Takže těmi sekundárními toky voda z krajiny mnohem rychleji odtéká?

Přesně tak, třeba desetinásobně, někdy i dvacetinásobně rychleji, než kdyby ta kapka dopadla na půdu a podpovrchovým odtokem pomaličku stekla dolů. Takový pohyb by trval několik dní nebo týdnů.

Při přívalových srážkách se však celý proces v povodí sekundárních toků výrazně zrychluje. Lesní cesty a svážnice, mohou fungovat jako rychlé odtokové linie a odvádět vodu přímo do vodních toků. Dalším mechanismem urychlujícím odtok je situace, kdy lesní cesta propojuje pramennou oblast na vrcholu kopce přímo s potokem. V takovém případě může voda po této trase dorazit k toku během jednotek až desítek minut. Když se takových linek sejdou stovky v malém nebo tisíce ve velkém povodí, což v naší kulturní krajině není ojedinělé, hladiny potoků pak můžou během několika hodin dosáhnout povodňových stavů.

A co s tím pak?

Pak je potřeba udělat odbornou analýzu založenou na systematickém terénním mapování zhutněných ploch a celé lesní dopravní sítě, a následně vyhodnotit jejich vliv na odtokové poměry v krajině. Součástí analýzy je také hodnocení jednotlivých úseků pomocí jednoduché škály, která umožní identifikovat nejproblematičtější místa. Současně se při mapování evidují i další důležité krajinné prvky, jako jsou mokřady, prameniště, studánky, propustky, mosty, brody, nádrže, průlehy, skalní výchozy nebo další cenná přírodní místa, která mohou ovlivňovat vodní režim v území.

Výsledný návrh konkrétních opatření kombinuje rekultivaci poškozených a zhutněných půd, úpravu a odvodnění stávajících lesních cest a optimalizaci lesní dopravní sítě. Ta může zahrnovat například zrušení nepotřebných přibližovacích linek nebo návrh nového vedení cest tak, aby lépe respektovaly terén a omezovaly rychlý odtok vody z krajiny.

Co když tohle všechno neuděláme?

Pak můžeme očekávat, že při každém přívalovém dešti bude voda z lesa velmi rychle odtékat. Zahloubením lesních cest a přibližovacích linek vzniká tzv. depresní kužel – gravitačně stahují z okolní krajiny vodu tak, jako se z ní sytí studny. Krajina pak trpí suchem a přírůstky na stromech jsou menší, takže i výtěžnost v kubících dřeva je nižší. Urychlí se nástup povodní a problém se při nich pokaždé ještě prohloubí. A pokud ty cesty pouze zavezete a hlínu utlačíte, abyste se dostali do lesa těžebními mechanismy, tak vlastně jenom lepíte náplast, která se odlepí při každé další vodě. To není řešení.

A naše nešetrné chování pak dopadá i na naše obydlí.

Příroda prověřuje, jak se o krajinu staráme. A když se o ni staráme špatně, přijde pak buď se suchem, anebo s povodněmi. Většinou to dopadne tak, že máte v lese hlubokou erozní rýhu a v obci bláto. 

Jak předcházet povodním? Udržte vodu v lese!
Při přívalových deštích uhutněná půda nedokáže vodu přijmout a vzniká velmi rychlý povrchový odtok. Ten urychluje nástup povodňových vln v údolích, poškozuje infrastrukturu a způsobuje velké popovodňové škody. Z hydrologického hlediska je přitom klíčové udržet co nejvíce vody přímo v lesní půdě. Jakmile voda rychle odteče do vodního toku, možnosti jejího zpomalení v horských oblastech jsou už velmi omezené. Proto je prevence v horních částech povodí – tedy přímo v lesích – zásadní. Pokud se totiž snažíme problém řešit až níže v povodí pomocí různých příčných objektů nebo nádrží, které zadržují splaveniny, může dojít k narušení přirozených fluviálních procesů v toku. V extrémních případech pak vzniká tzv. efekt hladové vody – voda ochuzená o sediment má vyšší erozní energii a začne intenzivně podemílat koryta, břehy i infrastrukturu, například lesní cesty, mosty nebo potrubí.

Člověk by si řekl, že by se o tom, co v lesích dělá velká voda, mělo vědět a dávno se to mělo řešit…

Běžte někdy při povodních do lesa a uvidíte, kolik tam potkáte lesníků, vodohospodářů, odborníků, kteří sledují, kam voda teče. Nikoho tam nepotkáte. Já jsem při povodních 2024 takhle vyjel na průzkum a stálo to za to, protože mám spoustu natočeného materiálu. Všechny linky, stezky, zarostlé cesty se změnily na vodní toky. Když to vidíte na vlastní oči, přeběhne vám mráz po zádech. Stojíte totiž na místě, kde začínají povodně.

Co se tam přesně děje?

Z každé dešťové kapky, která se nevsákne, se stává povrchová voda a ta se po svahu pohybuje strašně rychle. Nepoškozené lesní půdy přitom mohou vsáknout až kolem 450 mm srážek na m². Problém nastává ve chvíli, kdy se voda začne po zhutněném povrchu soustřeďovat a téct. Jakmile vznikne rychlý povrchový tok, půda už ji nedokáže účinně přijímat. I velmi kvalitní lesní půda pak vsákne jen malou část vody a zbytek rychle odteče, často v několika metrech širokém proudu přímo do drobného vodního toku.

Co ukázaly infiltrační zkoušky?
V květnu 2024 v Beskydech simulovali odborníci z Výzkumného ústavu monitoringu a ochrany půd a Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity extrémní srážky na lesní cestě pod Velkým Javorníkem. Při simulované srážce 70 mm začala voda odtékat už po necelých dvou minutách. Během 75 minut dopadlo na testovanou plochu 1 890 litrů modře obarvené vody. Do hlubších vrstev půdy se vsáklo pouze 45 % srážek, zatímco 55 % vody odteklo po povrchu do měřicího zařízení. Podobné výsledky přinesly ve stejném roce také infiltrační zkoušky realizované na Slovensku.

Jaký je rozdíl právě mezi poškozeným lesem a zdravým lesem z hlediska zadržení dešťové vody?

Zdravý les zadrží až desetkrát víc vody než poškozený les. Díky odumřelým kořenům, působením edafonu (živočichům v půdě), houbám nebo mrazu apod. se vytváří mikropóry, kterými se voda rychle dostává do půdy. My jsme v rámci experimentů, které proběhly v České republice i na Slovensku, napumpovali do zdravé půdy 450 l vody na m² za hodinu a půl. 

Co by mělo zajímat lesníky?
Když se při hospodaření opakovaně poškozuje půda a zvyšuje se její zhutnění, voda z lesa rychle odtéká. Podzemní zásoby vody se postupně snižují, což zpětně ovlivňuje růst stromů. Stromy mají méně vláhy, les je oslabený suchem a hůře odolává extrémům počasí. Nakonec se to projeví i na produkci biomasy – oslabený les produkuje méně dřeva a přináší menší ekonomický výnos.

Paleta řešení pro celé Česko

Vaše základna je v Beskydech a tam zkoušíte svoje inovativní techniky. Jaký je za tím příběh?

Patnáct let jsem pracoval pro Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR a jako státní úředník jsem se naučil poměrně dobře orientovat v právním prostředí ochrany přírody. Současně jsem se věnoval vědě a výzkumu zaměřenému na vodní toky, takže mám i odborné zázemí. V Beskydech, kde žijeme a pracujeme, se to pěkně potkalo. Máme tu vědecký inkubátor, kdy můžeme nové postupy testovat přímo v krajině.

Naše experimentální projekty se zabývaly například vlivem technických úprav na říční ekosystémy nebo obnovou vsakovacích vlastností půdy na poškozených lesních stanovištích. Postupně se ukázalo, že některé z těchto poznatků mají širší, až mezinárodní význam. Z Beskyd tak dnes šíříme zkušenosti a data do všech světových stran.

Velkou výhodou je, že v regionu máme silnou síť spolupracovníků. Známe místní lesníky, spolupracujeme s odbory životního prostředí a zároveň máme vědecké zázemí na univerzitách v Ostravě nebo v Olomouci. Díky tomu můžeme nové postupy nejen navrhovat, ale také je ověřovat přímo v praxi. 

Osvědčená metoda jáma-hráz-jáma vznikla na Slovensku?

Ano. Když jsem se o ní dozvěděl, tak jsme se domluvili se Štefanem Vaľem, že za ním zajedeme na východ Slovenska, kde realizoval opatření už v roce 2009. Chtěl jsem vidět, jak to po těch letech vypadá a jestli je to kompatibilní s tím, co chceme dělat v Beskydech. Tak jsem oslovil asi dvacet odborníků z branže, vzali jsme mikrobus a jeli na Slovensko, kde jsme zjistili, že to je naprostá pecka a že se nám to tady hodí, protože tu máme stejný geologický základ – flyš. Tak nám to do sebe pěkně zapadlo a my si říkali, to fakt musíme zkusit.

A podařilo se to taky tak dobře?

Drží to pěkně! Během povodní 2024, během kterých spadlo v Beskydech v průměru 250 l vody na m², jsem na místa s realizacemi poslal kolegu, aby nafotil a nafilmoval všechno, co se tam děje. A on mi asi za dvě hodiny volal a říkal, že nic nenafotil a nenafilmoval, protože nebylo co, protože tam voda neteče, všechno vsakuje. Tak jsme vrátili půdě její vsakovací schopnost, a to je podle mě ta nejlepší zpětná vazba, která mohla přijít. 

Asi nepoužíváte jen metodu jáma-hráz-jáma. Jaká jsou další opatření na výběr?

Všechny infiltrační metody jsou poměrně jednoduché a vždy navrhují podle konkrétních podmínek v terénu. Základním principem je zpomalit povrchový odtok a odvést vodu z pevného povrchu zpět do lesního porostu, kde se může postupně vsakovat do půdy.

Na lesních cestách, které v hospodářském lese potřebujeme zachovat, se proto často realizují třeba terénní vlny nebo drobné odvodňovací úpravy, které vodu zpomalují a rozptylují ji do okolního porostu. Mnohdy jsou ale použity dřevěné nebo kovové svodnice, které se ale při prvních výraznějších srážkách zaplní splaveným materiálem a následně přestávají plnit svou funkci. Proto dnes častěji využíváme terénní řešení založená na úpravě sklonu a mikroreliéfu cesty, která jsou dlouhodobě stabilnější a méně náchylná k zanášení.

Terénní vlny jsem v lesích už viděla. Jsou už používané běžně?

Záleží na přístupu lesníků. U některých je nenajdete, jiní je běžně používají. Jsou sice o něco méně komfortní při přejezdu, důležitou roli ale sehrávají při přívalových srážkách, kdy výrazně zpomalují odtok vody z horských svahů do údolí. Za každou takovou terénní vlnou je navíc vhodné v porostu vytvořit další infiltrační opatření (např. šachovnici) která umožní vodě rychleji zasáknout a zabrání jejímu dalšímu koncentrovanému odtoku. 

Co je ještě při výběru takových opatření nutné brát v úvahu?

Je nutné uvažovat v širších souvislostech celé lesní dopravní sítě a pracovat s komplexním posouzením odtokových linií. Pokud se voda odvede z jedné cesty, je třeba zkontrolovat, zda pod ní neleží další, která by vodu znovu zachytila a odvedla dále po svahu. Bez takové analýzy může docházet pouze k přesunu problému o několik desítek metrů níže. 

Co vám pomáhá určit, jak je kde infiltrační nebo retenční opatření potřeba?

V první řadě je to terénní průzkum a zkušenost lidí, kteří dokážou krajinu dobře číst. Zhutnění půdy zatím nedokážeme v terénu jednoduše a spolehlivě měřit žádným přenosným přístrojem, takže se stále opíráme o praktické metody a zkušené odborníky. Ti v terénu používají například malý cepín nebo podobný nástroj. Pokud do půdy snadno pronikne, je infiltrační schopnost obvykle dobrá. V opačném případě je to signál, že je půda zhutněná a její infiltrační schopnost je výrazně omezená.

Dalším důležitým indikátorem jsou jemné sedimenty na povrchu půdy – například drobné kamínky, písek nebo prach splavený povrchovou vodou. Pokud se na místě hromadí, je to přímý důkaz, že voda po povrchu odtéká a podloží je pravděpodobně zhutněné.

Jak dlouho trvá odhutnění lesní půdy?

Její obnova probíhá velmi pomalu – podle některých studií může trvat až 70 let. Po celou tuto dobu mohou po těžebních linkách a lesních cestách odtékat obrovské objemy vody.

Příklad za všechny: „Tobogán" v Mostech
V Mostech u Jablunkova po kůrovcové kalamitě vznikla velká holina, kterou protínala hustá síť těžebních linek. Ty začaly fungovat jako přirozené dráhy pro rychlý povrchový odtok. Celý svah navíc propojovala lesní cesta dlouhá zhruba 750 metrů, která vodu z velké části území soustřeďovala a odváděla přímo dolů. Při intenzivních srážkách v podstatě vytvořila dlouhý odtokový koridor připomínající tobogán, který během krátké doby přiváděl vodu z horského svahu přímo k domům pod lesem. Obyvatelé tak při každém větším dešti řešili stejný problém – voda s sebou nesla bahno a splavený materiál, který končil na zahradách nebo v garážích.
Miroslav Kubín s kolegy z AOPK ČR a Lesy ČR proto v roce 2020 navrhli a postupně realizovali soustavu infiltračních opatření po celé délce této odtokové linie. Smyslem bylo vodu rozdělit, zpomalit a vrátit ji zpět do lesa, kde může postupně vsakovat. Od té doby se situace výrazně stabilizovala, takže do zástavby dnes voda prakticky nedotéká.
Nezbytná pro to byla dohoda vlastníků pozemků, místních obyvatel, ochránců přírody, státní správy i Klubu českých turistů (protože si zásah vyžádal i přetrasování červené turistické značky). Součástí projektu byla i komunikace s veřejností a vysvětlování, proč jsou podobné úpravy v krajině potřeba.

Jak nezdržovat projekty? Je důležité rozumět tomu, co úředník potřebuje

Jaký je ideální mechanismus navržení projektu až k jeho realizaci?

Ideální je napsat projekt tak, aby co nejrychleji vedl k reálným opatřením v krajině, a přitom se neztratil v nadměrné administrativě. Naším cílem je, aby většina energie směřovala do práce v terénu, ne do papírování. Často říkáme, že projekt má sloužit krajině, ne úředním šanonům. Proto projekty navrhujeme realisticky – tak, aby to, co se napíše do žádosti, bylo skutečně proveditelné. Díky tomu se nám daří realizovat přibližně 90 % navržených opatření.

Zbývajících 10 % obvykle čeká na vhodnou konstelaci – například na dohodu s vlastníky pozemků, změnu politické situace nebo otevření vhodného dotačního programu. Pokud je ale projekt dobře připravený a dává smysl pro krajinu, většinou se dříve či později podaří ho realizovat.

Často slýchám o administrativních problémech, když chce někdo něco užitečného v krajině udělat. Jak to vidíte vy?

Máte pravdu. Díky svým zkušenostem ze státní správy ale dobře rozumím tomu, co úředníci potřebují, aby mohli projekt schválit. Známe správní postupy, zákony i lidi na jednotlivých úřadech.

Důležité je také pochopit, že úřady jsou při inovacích opatrné. Nikdo nechce dát souhlas k projektu, který by se později ukázal jako problematický. Pokud ale přijdete s dobře připraveným návrhem, podloženým daty a zkušenostmi z realizací, situace se výrazně mění.

Jak je pak přesvědčujete?

Klíčem je správná argumentace a zkušenost z praxe. Typickým příkladem je infiltrační metoda jáma–hráz–jáma, kterou vymyslel Štefan Vaľo na Slovensku. Na první pohled to může vypadat, že chceme rušit něco, co člověk vybudoval – například staré lesní cesty. Když ale vysvětlíme, že řada těchto linek vznikla spontánně při těžbě dřeva a nejde o skutečnou investici, první administrativní překážka mizí.

Pak je důležité, jestli se jedná o stavební činnost. My jsme přesvědčili úředníky, že se nejedná o stavbu, ale o tzv. potěžební úpravu, kterou stát sám nařizuje. Díky tomu se celý proces výrazně zjednodušuje – místo složité stavební dokumentace často stačí pouze stanovisko, že se stavební úřad k zásahu nebude vyjadřovat. A tak můžeme pokračovat dál. 

Chápu správně, že nabízíte i možnost, že budete dělat prostředníka mezi žadateli a kompetentními orgány?

Ano, to jsme schopni taky zařídit. Několikrát jsme tuhle část nechali na investorech nebo obcích a po půl roce nám volali, že projekt uvízl v administrativě – například proto, že byl zařazen do kategorie stavby. V takovém případě je najednou potřeba kompletní projektová dokumentace a proces se může protáhnout o rok nebo i déle. Když jednání vede zkušený tým, který zná správní postupy a dokáže projekt odborně obhájit, celý proces je mnohem rychlejší a předvídatelnější.

Jaký je váš tým?

Máme dva základní týmy. První je tým pro přípravu projektu – odborníci na hydrologii, lesní hospodaření, krajinné plánování a legislativu. Ten připravuje analýzu území, návrh opatření a komunikaci s úřady. Druhý je realizační tým, který tvoří akreditované firmy s praktickými zkušenostmi s těmito typy opatření. Může být totiž kontraproduktivní, když vytvoříte pěkný projekt a soutěž potom vyhraje firma, která s podobnými zásahy nikdy nepracovala. Aby projekt správně fungoval, musí být každý článek v řetězci od začátku do konce správně poskládaný.

A kdo se na vás teď nejčastěji obrací nebo se na vás obrátit může?

Velmi pestrá škála organizací, nejčastěji ale začínáme u obcí. Díky projektu LIFE WILL nás kontaktoval starosta Slavkova, pan Čačala. Popovídali jsme si o problémech, které ho tíží, pak jsme šli do krajiny, přečetli jsme ji, navrhli jsme mu mapování a teď už jsme ve fázi, kdy připravujeme projekt k podání na Operační program životního prostředí. Pokud to všechno klapne, tak ještě letos na podzim by se mělo realizovat.

Potom se na nás obrací třeba městské lesy nebo i soukromníci – různí investoři nebo firmy, kteří skoupili levné lesy po vytěžení (třeba po kůrovcové kalamitě) a teď se ptají, jak s nimi dál pracovat. Pomáháme jim navrhnout pestřejší a odolnější druhovou skladbu lesa a zároveň řešíme, jak obnovit poškozenou půdu a vrátit krajině její infiltrační schopnost.

Spolupracujeme ale i s neziskovými organizacemi, které chtějí přinášet do krajiny nové přístupy. I pro ně pořádáme odborné semináře nebo praktické workshopy přímo v terénu, kde si mohou jednotlivá opatření lépe nastudovat a vidět jejich fungování v reálných podmínkách.

Umím si představit, že je workshop v terénu efektivnější.

Mým krédem je, aby se workshopy a přednášky ideálně dělaly přímo u realizací opatření. Když lidé stojí u bagru a vidí zásah na vlastní oči, mnohem snáz pochopí, kde v krajině vznikají problémy a jak se dají řešit.

Velmi často nám pak říkají, že se na les nebo krajinu začali dívat úplně jinak. To, co dříve považovali za běžnou součást lesa, najednou vidí jako místo, kde dochází k poškození půdy nebo k rychlému odtoku vody. Právě tenhle moment pochopení je pro nás při práci v terénu nejcennější.

Bez péče není vyhráno

Co se s povedenými realizacemi děje dál?

Lokality dál systematicky monitorujeme, abychom viděli, jak opatření fungují v praxi. Na vybraných místech proto zakládáme dlouhodobé výzkumné plochy, na které navazují studenti z vysokých škol. Ti nám pak posílají videa a fotodokumentaci, jak se pooperační krajina hojí.

To zní jako zajímavá metafora.

Vezměte si, že člověk fakt způsobil na krajině hluboké šrámy a když je chcete spravit, je to v jistém smyslu operace. Každý zásah do krajiny je jako chirurgický zákrok. Nejdřív je potřeba problém přesně diagnostikovat a potom citlivě zasáhnout. A každý ten šev ještě chvilku může mokvat, než se zahojí a než vznikne pěkná jizva, která časem úplně zmizí nebo splyne s okolní krajinou – než se vytvoří stabilní stav. Je důležité, aby v krajině pracovali profesionální chirurgové, kteří to umí s bagrem.

Vedle nich je ale klíčový i odborný dozor, který rozumí i přírodním procesům. Tito zkušení lidé chápou, jaké důsledky bude mít každý zásah pro vodu, půdu i celý ekosystém a dokáží zásah řídit tak, aby krajina měla šanci se opravdu uzdravit.

Předpokládám, že pozitivní příklady podařených a opečovaných realizací dobře fungují při vyjednávání o dalších projektech. Je to tak?

Určitě ano, často je to velmi zaujme a někdy jsou dokonce překvapení, že podobná opatření v krajině skutečně fungují. A pokud je téma osloví, začnou se sami ptát, jestli by něco podobného nešlo udělat i u nich. Často se pak stává, že po jednání někdo zavolá na obec, kolegům lesníkům nebo na ochranu přírody a začne zjišťovat, jak by se dalo s podobným projektem začít. Právě proto jsme rádi, že máme realizace na soukromých, městských, státních i církevních pozemcích. Lidé si pak mohou vybrat příklad, který je jim nejbližší.

Velmi dobře funguje také to, když spolu mluví lidé ze stejného prostředí – starosta se starostou, lesník s lesníkem nebo podnikatel s podnikatelem. Rozumějí si, mluví stejným jazykem a zkušenosti se tak šíří přirozeně dál. Postupně se to nabaluje jako sněhová koule. A dnes máme práce tolik, že někdy opravdu nevíme, kam dřív skočit.

Těší mě, že máte hodně práce!

Mě to taky těší, ale znamená to, že krajina je ve špatném stavu.

Ale zároveň to asi znamená, že lidi opravdu mají vůli s tím něco dělat…

Ano, to se postupně podařilo. Když jsme s tím v roce 2020 začali, tak taková ochota zdaleka nebyla samozřejmá. Hledali jsme první vlaštovky – lidi nebo obce, kteří se nebudou bát vyzkoušet něco nového. Obvykle se ozval někdo, kdo řešil opravdu velký problém v krajině, se kterým mu dosud nikdo nedokázal pomoct. V takové chvíli je člověk ochotnější jít i do inovativního řešení, které na první pohled může působit jako riziko. My jsme ale už tehdy věděli, že ta opatření mají solidní odborný základ a že ve skutečnosti o žádné velké riziko nejde. Postupně se to potvrdilo v praxi – a právě díky těm prvním realizacím dnes přicházejí další zájemci sami.

Z toho, co jsem se od vás dozvěděla, mi vyplývá, že udělat infiltrační opatření v lesích celoplošně by byla win-win-win situace. Co podle vás brání státu zajistit lepší péči o lesy?

Jedním z hlavních důvodů je způsob, jakým se na lesy dlouhodobě díváme. Lesní hospodaření je stále nastavené především na produkci a prodej dřeva a na krátkodobý ekonomický výnos. Méně se už zohledňuje hodnota dalších funkcí lesa – například schopnost zadržovat vodu v půdě a stabilizovat vodní režim krajiny. Přitom právě voda je pro stabilitu lesů i celé krajiny klíčová. Velkým problémem je také to, že se v praxi téměř nesleduje míra zhutnění lesních půd, která se každým rokem postupně zvyšuje.

Pokud bychom více investovali do obnovy infiltrační schopnosti lesních půd a zpomalení odtoku vody v horních částech povodí, výrazně by se snížily škody způsobené extrémními srážkami. Paradoxní je, že investice do prevence jsou ve srovnání s náklady na řešení následků povodní velmi malé.

Miroslav Kubín je absolventem Katedry ekologie a životního prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Po dlouholeté praxi ve státní ochraně přírody v CHKO Beskydy a zkušenostech z aplikovaného výzkumu založil v roce 2020 odbornou platformu AQUA INOVA, která pomáhá obcím, vlastníkům lesů i dalším aktérům hledat komplexní řešení problémů spojených se suchem, vodní erozí a rychlým odtokem vody z lesní krajiny, například při obnově holin vzniklých po rozsáhlé kůrovcové kalamitě. Ve své odborné práci se dlouhodobě zaměřuje také na obnovu přirozených funkcí vodních toků, jejich revitalizaci a zprůchodňování pro migrující ryby.