„Naučili jsme se spolupracovat. Někdo sázel, někdo odvážel hlínu.“ Co děti skutečně vtáhne do klimatické výuky?

Zkušenosti z projektu Zaměřeno na klimatické vzdělávání, který jsme realizovali v minulých dvou letech s podporou Evropské unie a Ministerstva životního prostředí ukazují, že odpověď není jednoduchá. Jedno je ale jisté: nestačí „jen učit“.

Proč škola a znalosti nestačí

V posledních letech vznikla celá řada vzdělávacích materiálů, kurzů i projektů. Přesto se stále opakuje stejná otázka: proč lidé, kteří porozumí klimatické změně, často nic nezmění ve svém chování? Lidské rozhodování se totiž neřídí primárně znalostmi, ale spíše emocemi, zvyky a sociálními normami. I když něčemu dobře rozumíme, v každodenním životě často vítězí to, co je pohodlné, dostupné nebo automatické. Rutiny mají velkou sílu a mění se mnohem obtížněji než názory. Výsledkem je, že lidé běžně jednají v rozporu s tím, co považují za správné.

Tento rozpor se projevuje i ve školství. Mezi vzdělávacími cíli, hodnotícími standardy a reálnými výsledky učení existuje mezera. Tato mezera je často složitým prostorem, který závisí na motivaci a důvěře, porozumění si mezi žákem, učitelem a samotným tématem. Změna klimatu je často vnímána jako téma kontroverzní, emočně zatížené a vyžaduje, má-li být klimatické vzdělávání efektivní, propojení znalostí s reálným jednáním. A právě tuto mezeru se snaží vyplnit kvalitní vzdělávací programy a neziskové organizace, které školám pomáhají.

Projekt Zaměřeno na klimatické vzdělávání, který pomáhal učitelů i žákům, ukázal, že samotné informace nestačí. V jeho rámci prošly stovky žáků a desítky učitelů kombinací online kurzu, projektové výuky a společných setkání. Evaluace potvrdila, že došlo k výraznému nárůstu znalostí o klimatické změně a jejích dopadech. A právě zde se ukazuje klíčový rozdíl mezi tradiční výukou a moderním přístupem ke klimatickému vzdělávání. Nejde jen o to, co se lidé naučí, ale co si z toho odnesou do svého života.  

Klíčové jsou emoce, místo, osobní prožitek a víra

Důvodů pro nesoulad mezi postoji a chováním je několik. Klimatická změna je komplexní a těžko uchopitelný problém, který může vyvolávat nejistotu, úzkost nebo pocit bezmoci a zahlcení. Pokud výuka pracuje jen s fakty a hrozbami, může paradoxně vést k pasivitě místo k akci. Klíčové je proto pracovat i s emocemi, nadějí a pocitem vlastní účinnosti. 

Žáci se více zapojují, pokud vidí, že jejich jednání má efekt. A pokud věří, že to zvládnou. Důležité otázky pro každého jsou: „Věřím, že to dokážu?“ (individuální self-efficacy) a „Věřím, že to má smysl?“ (kolektivní self-efficacy). Právě v této oblasti se ukázalo, jak zásadní roli hrají učitelé.

Program měl výrazný dopad na jejich sebevědomí a schopnost klimatickou změnu učit. Učitelé, kteří programem prošli, se cítili jistější a byli ochotnější téma zařazovat do výuky. To potvrzuje, že bez podpory pedagogů se žádná změna ve vzdělávání neobejde.

Velmi důležitým prvkem je také práce mimo školní lavice. Projekty, které přesahují školu a zapojují další aktéry, mají větší dopad a posilují pocit, že změna je možná.

Jedním z nejsilnějších momentů výuky je chvíle, kdy se téma „odlepí“ od učebnice a vstoupí do života. Právě proto se osvědčily lekce a aktivity, které pracují s místem, kde žáci žijí – s jejich obcí, krajinou nebo komunitou. Najednou nejde o abstraktní „globální problém“, ale o něco, co se děje za oknem školy: sucho v krajině, změny ve městě nebo způsob, jakým nakupujeme. 

Žáci tak nepracovali jen s teorií, ale řešili konkrétní problémy ve svém okolí. Zakládali školní záhony, organizovali swapy a osvětové kampaně nebo hledali způsoby, jak snížit ekologickou stopu své školy. Právě tyto aktivity se ukázaly jako klíčové. „Nejsilnější zážitek byla společná práce. Dělali jsme něco pro školu a pro budoucnost,“ popsal jeden ze žáků a další dodal: „Já si myslím, že díky tomu jsme se naučili spolupracovat... že někdo prostě kopal, někdo sázel, někdo odvážel hlínu na hnůj a tak.“

Takové momenty, kdy žáci vidí konkrétní dopad své práce, mají mnohem větší efekt než jakákoli přednáška.

Co je třeba k dobrému klimatickému vzdělávání?

Výuka, která má více vrstev. Více hodin, více formátů. Kombinace přístupů. Projekt ukázal, že online kurzy, setkání s odborníky, společné diskuse i vlastní tvorba a reflexe se vzájemně ideálně doplňují a vytvářejí prostor, kde si žactvo může téma nejen poslechnout, ale skutečně ho pochopit a promyslet.

Zásadní roli přitom hraje i sdílení zkušeností mezi učiteli. Klimatické vzdělávání totiž přináší nejistotu, otázky i emoce, a proto je důležité, aby pedagogové nezůstávali sami. Právě formáty, jako byly on-line Kabinety klimatického vzdělávání, celodenní klimatický hackathon nebo učitelské komunity na sociálních sítích, umožňují sdílet inspiraci i pochybnosti a často dávají impuls začít učit jinak.

Podpora učitelů je klíčová. Bez kvalitních materiálů se dobrá výuka dělá těžko. Proto se během projektu rozvíjel web Učím o klimatu, který byl centrem celého projektu a postupně vyrostl v platformu, která propojuje materiály, vzdělávání i komunitu.

V roce 2025 zaznamenal více než 63 000 zobrazení od více než 14 000 uživatelů, přičemž zájem o něj soustavně roste. Web se tak stal nejen zdrojem materiálů, ale i vstupní branou do klimatického vzdělávání. Do dnešního dne nabízí:

• 150 výukových lekcí
• 75 metodických článků, zdrojů a videí
• 175 aktualit a událostí v kalendáři 

Dalším stěžejním výstupem projektu, kterému jsme se věnovali od jeho začátku, je online kurz Změna klimatu. Kurz je dostupný na vzdělávacím portálu udrzitelnysvet.online, který chceme postupně rozšiřovat o další tematicky zaměřené kurzy. Online kurz je určen jak pro přímé využití ve výuce ve školách, tak pro širokou veřejnost. Je zdarma a otevřený kdykoliv a komukoliv, můžete se do něj pustit třeba cestou do školy nebo do práce.

Jak dostat znalosti do praxe a nenarazit

Ve školách jsme zvyklí předávat informace od katedry do lavic. Klimatické vzdělávání ale ukazuje, že tento přístup má své limity. Žáci si mohou osvojit základní pojmy, rozumět příčinám změny klimatu, umět pracovat s grafy, a přesto zůstat pasivní. Proč? Protože samotné znalosti zkrátka nestačí.

Zkušenosti z projektu Zaměřeno na klima ukazují, že klimatické vzdělávání musí být dlouhodobé a propojené s realitou. Jednorázové akce nebo krátké programy mají omezený dopad. Z pohledu metodiky se ukazuje, že nejefektivnější jsou přístupy, které kombinují více rovin: znalostní, emoční i akční. Žáci potřebují nejen porozumět problému, ale také zažít, že jejich jednání má smysl. K tomu slouží projektová výuka, týmová spolupráce i reflexe.

Projekt Zaměřeno na klimatické vzdělávání tak přináší důležitou zkušenost: změna se neděje ve chvíli, kdy si něco přečteme nebo vyslechneme. Děje se tehdy, když se zapojíme. Zároveň ale ukazuje, že cesta ke změně není jednoduchá. Nestačí jeden projekt ani jeden kurz. Je potřeba systematická práce, podpora učitelů, kvalitní materiály i prostor pro sdílení zkušeností. Klimatické vzdělávání tak není jen o klimatu. Je především o tom, jak učit lidi přemýšlet, spolupracovat a jednat. A právě v tom může sehrát klíčovou roli.