Magdaléna Davis: Nejlepší oslavou svátku svobody je postavit se za vizi budoucnosti mladé generace

Je hřejivé v tento den každoročně zavzpomínat na sílu sjednoceného národa, inspirovaného studenstvem, kterému se podařilo vymanit z nesvobody. Vzpomínku si zaslouží i oběti bývalého režimu. Tato připomenutí mají zjevný přínos i pro mladší generace bez sametové zkušenosti, protože, jak se říká, „ti kdo neznají historii jsou předurčeni k jejímu opakování“.

Ohrožená svoboda

Historie se však nezastavila v roce 1989, jak si myslel Francis Fukuyama, a s ním zřejmě řada dalších, kteří od 90. let přihlíželi společenskému vývoji se založenýma rukama. Bohužel, hrozba návratu komunismu v Česku už dávno není jediným rizikem, kterému naše svoboda čelí. Kromě prokazatelných hrozeb ze strany cizích diktátorských režimů, jako je Rusko nebo Čína, je zjevným problémem i oligarchizace společnosti, ve které se mnozí demokraticky zvolení politici a političky stávají loutkami, za jejichž šňůrky tahají v zákulisí šedé eminence uhlobaronů a agrobaronů.

Každým rokem (například při volbách ve velkých státech světa) je též čím dál více patrný vliv obřích korporací s ročním obratem větším, než mají mnohé státy. Jejich armády marketérů a odborníků systematicky pracují třeba na tom, aby si nové generace dětí co nejrychleji vyvinuly závislost na jejich digitálních produktech a službách, bez ohledu na (známé) negativní dopady na jejich ještě nedovyvinutou nervovou soustavu.

Neulpět v minulosti

Jeden mladý kolega trefně poznamenal: „Připomínat si věci je důležité, ale asi to neudělá moc dobra, když na to nenavazují nějaké kroky a vize směrem do budoucna”. 

Vnímat svátek svobody a studenstva jen jako ohlédnutí do komunistické minulosti by tedy bylo zbytečně zjednodušující a do jisté míry vlastně omezené. Mladí lidé neulpívají v minulosti, naopak se vztahují k budoucnosti a testují hranice toho, co společnost považuje za status quo.

V dnešním globalizovaném světě tak s nárůstem zásadních společenských, environmentálních i existenciálních problémů logicky přichází i snaha tento status quo prolamovat a posouvat. Paralely s rokem 1989 jsou zjevné, stejně jako nutnost zabojovat o vlastní, svobodnou budoucnost.

Nenechejme je v tom samotné

Současná krize vztahů, dopady klimatické změny nebo rozvrat veřejných financí, který rozvírá nůžky nerovností a zvyšuje počet lidí balancujících nad hranicí chudoby, se svobody dotýká, u některých lidí dokonce bytostně a každodenně. Pokud si nemůžete dovolit důstojnou střechu nad hlavou, zdravé jídlo nebo zubaře, moc svobodně se většinou necítíte. Což není myšleno jako podnět k nerealistickým očekáváním či navyšování spotřeby, ale k vnímání reality mnohých (mladých) lidí i apel nenechat je v tom samotné.

Z průzkumu z roku 2021, který připravila Katedra environmentálních studií FSS Masarykovy univerzity v Brně a organizace Green Dock ve spolupráci s organizací Člověk v tísni, vyplývá, že více než dvě třetiny mladých lidí v kategorii 15-20 let očekává, že kvůli klimatické změně bude jejich budoucnost horší, než je současnost. To se ještě nikdy v minulosti nestalo.

Boj za svobodu tak v dnešních dnech nabývá zcela praktických a konkrétních podob, jako jsou iniciativy za dostupné bydlení, obnova krajiny, podpora ekologického zemědělství nebo moderní formy vzdělávání, které učí lidi používat zdravý selský rozum a posilují tak odolnost národa.

Je to i jeden z důvodů, proč se v Člověku v tísni dlouhodobě věnujeme práci s mladými lidmi včetně sociálně zranitelných skupin, rozvíjíme vlastní metody k modernímu vzdělávání včetně toho klimatického a podporujeme péči o krajinu včetně zdravého a udržitelného hospodaření.

Tou nejlepší oslavou 17. listopadu je tedy podle mě naslouchat nové generaci a postavit se aspoň občas za její vizi budoucnosti - stejně jako v roce 1989.