Z vítězů menší vítěze, z poražených menší poražené. Co potřebuje dobrá participace

Co se stane, když lidem předložíme příliš mnoho abstraktních dat? Když nebereme v úvahu, že do debaty přicházejí s různými zkušenostmi, znalostmi a zájmy? Nebo když mají pocit, že už je stejně dávno rozhodnuto?

Právě podobné situace rozehrály dvě divadelní simulace smyšlených, ale realistických veřejných projednávání během kulatého stolu, který se uskutečnil 3. září v pražském Langhansu. Účastnice a účastníci nejprve pojmenovávali, co jim na jednotlivých situacích připadalo dobré nebo naopak špatné. Pak společně hledali odpověď na důležitější otázku: Jak by se to dalo udělat jinak a lépe?

Méně abstraktních dat, více místního kontextu

Z debaty vzešla řada konkrétních doporučení. „Je potřeba nezahlcovat lidi abstraktními informacemi a daty, ale ideálně je vztahovat k místnímu kontextu,“ zaznělo například od jedné z účastnic.

Dobrá participace zároveň nezačíná ani nekončí jedním veřejným setkáním. „Participace je dlouhodobý a komplexní proces, který by měl brát v potaz rozdílné znalostní základny a zájmy lidí, kteří se ho zúčastňují, čemuž je třeba participaci přizpůsobit,“ upozornil další z účastníků.

Právě rozdílné zkušenosti, zájmy nebo možnosti lidí jsou přitom důležité i ve chvíli, kdy se rozhoduje o opatřeních spojených s klimatickou změnou. Stejné rozhodnutí totiž nemusí na všechny dopadat stejně a participace by měla existující socioekonomické nerovnosti zohledňovat, ne dál prohlubovat. Jak během debaty zaznělo, cílem by mělo být z „vítězů“ dělat menší vítěze a z „poražených“ menší poražené.

(© Martin Rousek, Člověk v tísni)

Participace potřebuje čas i lidi

Účastníci zároveň upozorňovali na něco, co se při debatách o zapojování veřejnosti snadno přehlíží: kvalitní participace potřebuje dostatek času, lidí i peněz. Nedostatek kapacit může být problémem zejména pro menší obce.

Důležitou roli proto podle diskutujících hrají také zkušené a nestranné facilitátorky a facilitátoři. Nestačí totiž pouze vytvořit prostor, kde mohou lidé promluvit. Stejně podstatné je, jak je debata vedená, kdo se do ní skutečně může zapojit a zda mají lidé pocit, že jejich účast může něco ovlivnit.

Emoce nejsou v rozhodování něco navíc

Kulatý stůl s názvem Jak zapojovat veřejnost do rozhodování s ohledem na kolektivní emoce a postoje – a jak to nedělat? byl prvním ze dvou setkání věnovaných participativním procesům, emocím a nerovnostem v kontextu klimatické změny, klimatických politik a opatření.

(© Martin Rousek, Člověk v tísni)

Setkání je součástí výzkumného projektu Horizon CIDAPE, do kterého je zapojen také Člověk v tísni. Projekt propojuje 11 převážně univerzitních partnerů z devíti zemí Evropské unie a zabývá se tím, jak posilovat občanskou angažovanost a participaci. Zvláštní pozornost přitom věnuje emocím a vnímání nerovností. Ty totiž nejsou něčím, co lze při veřejném rozhodování jednoduše odsunout stranou. Ovlivňují, jak lidé jednotlivá témata vnímají, jak se rozhodují i jak se do společné debaty zapojují.

„Emoce jsou obecně vnímané jako něco negativního, jako nějaká překážka, kterou je třeba odstranit, aby uvolnily cestu ,racionálnímu´uvažovaní. Tato představa však neodpovídá skutečnosti, neboť jak ukazují různé výzkumy a analýzy, emoce jsou neoddělitelné od lidského uvažování, a tedy i od jednání. Proto je potřeba emoce neodsouvat stranou, ale naopak jim věnovat pozornost a brát na ně ohled, jelikož jsou přinejmenším stejně důležité jako fakta a data. Právě uvědomit si tuto skutečnost a naučit se s ní pracovat je cílem aktivit Člověka v tísni v rámci projektu CIDAPE,“ uvedl projektový koordinátor Martin Rousek.

Zkušenosti a doporučení ze zářijového kulatého stolu proto poslouží jako jeden z podkladů pro vznik strategií a praktických návodů, jak veřejnost do rozhodování zapojovat lépe. Nejen formálně, ale tak, aby participace skutečně dávala smysl lidem, kterých se rozhodnutí týkají.