Jak obnovit krajinu a sídla po povodních? Uspořádali jsme kulatý stůl

Z různých částí Česka se do Prahy sjelo na 38 účastníků a účastnic odborné diskuse zaměřené na komplexní obnovu krajiny a zastavěných území po přírodních katastrofách. Pozvání přijala velká škála aktérstva, od starostů a starostky ze zasažených obcí, přes zástupkyně a zástupce ministerstev, státních firem a úřadů i angažovaných nevládek a spolků, příslušných odborných institucí, krajinářské architektky a architekty, až po občany a podnikatele, zasažené povodněmi v září loňského roku

Diskutovali o tom, jaké bariéry se na různých úrovních objevily během řešení následků zářiových povodní. Identifikace bariér a chyb a pojmenování možností prevence by nám v budoucnu měly pomoci podobné katastrofy lépe zvládnout, v ideálním případě jim i předcházet. Postižená území by v budoucnu měla být odolnější a životy jejich obyvatel kvalitnější.

Zářiová povodeň jako varování

Panuje vědecká shoda na tom, že prohlubováním klimatické změny bude mimořádných přírodních událostí přibývat. Škody po podzimních povodních dosáhly částky 68 miliard korun. Peníze na opravu a obnovu poškozené zástavby i krajiny do regionu poslal stát i nevládní organizace prostřednictvím sbírek, do kterých přispěly tisíce dárců.

Zmatek, neinformovanost, přetížení. Co všechno po starostech chceme?

„Musím říct, že funguje neskutečná solidarita. V lidech je neskutečná energie,” pochvaluje si zápal a naladění svých sousedů starosta Mikulovic Roman Šťastný.

Jedním dechem ale také dodává, že to bohužel nestačí: “Co všechno museli starostové a starostky zatopených obcí bezprostředně řešit, si dokážeme jen stěží představit. Realita života je naprosto jiná než na nějakém cvičení. V tu chvíli máte 400 hovorů denně, takže neděláte nic, než že voláte.“

Podle něj měl okamžitě po povodních do zasažené oblasti přijet expertní tým, projít území a zhodnotit škody. Místo toho panoval chaos, který do značné míry přetrvává do dneška. „Spěcháme, potřebujeme mít rychle projektanty a zatím nevíme, co se u nás bude s řekou dělat a musíme v tom žít,“ říká Roman Šťastný.

Jeho slova potvrzuje i starostka Jeseníka Zdeňka Blišťanová: „Každý den je pro lidi na Jesenicku nesmírně dlouhý, pomoc přichází pomaleji, než bychom si přáli. Občané se opakovaně ptají na něco, na co neumíme odpovědět.“ Podle ní navíc dostatečně nefunguje koordinace mezi starosty.

Starosta Šumperka a zastupitel Olomouckého kraje Miroslav Adámek je k systému distribuce státní pomoci ještě kritičtější. Na příkladu třítisícového Rapotína demonstruje, že i po malých obcích jsou požadovány realizace miliardových opatření.

„Co všechno po starostech chceme? Veškerou státní pomoc obyvatelům museli administrovat oni. Mnohdy ani neměli čas řešit vlastní majetek. Buďme rádi za to, že to jsou srdcaři, kteří to vydrželi,“ dodává pro dokreslení těžké situace svých kolegů a kolegyň. Podle něj navíc zatím není jasné, jak se za několik let budou řešit chyby, které přetížená vedení obcí pravděpodobně udělají a budou odhaleny kontrolami. Kdo to zaplatí?

Zahlcení a zklamaní občané v boji za lepší obnovu

„Přetrvává pocit neustálého zahlcení, jako obyvatelé postižení povodněmi pořád něco řešíme. Vybírá si to daň na tom, jak fungujeme lidsky, i na našem zdraví,“ říká k situaci Martin Dýma. Podle něj při poskytování pomoci stále není pochopená situace obyčejných lidí a chybí rozlišení bezprostředních a střednědobých potřeb a dlouhodobých priorit.

„Děkuji neziskovým organizacím, které za námi přišly a na naši situaci se ptaly. To stát a státní správa nebyly schopny udělat,“ doplnil.

Juraj Grňo ze spolku Silezika, který se na Jesenicku zabývá ochranou přírody s důrazem na zadržování dešťové vody v krajině, se domnívá, že obnova regionu neprobíhá šetrně a efektivně: „Chybí hydrologické či krajinotvorné poradenství obcím. Není, kdo by se na věci podíval vcelku. V zájmu zemědělců probíhají na některých místech pozemkové úpravy extrémně rychle a nekvalitně a mrhá se tak veřejnými prostředky. Jedno až dvě procenta populace tak určuje ráz krajiny a dopady to má na nás všechny.“

S rozdělováním státní pomoci nejsou spokojeni ani majitelé menších podniků. Dva z nich, Hana Hudáková a Jan Jendřejek, proto spoluzaložili Asociaci OBNOVA 2024+. Cílem jejich sdružení je podpora aktivit pro obnovu majetku, materiální podporu a koordinaci protipovodňových opatření v povodí Odry. V duchu svého motta „Tohle už nechceme nikdy zažít!“ proto berou aktivitu do svých rukou.

Proč vznikají povodně? Pochopení pomůže správné obnově

„Obnova území znamená, že počítáme s tím, co se v prostředí může dít, že máme informace od odborníků, klimatologů, hydrologů, environmentálních expertů a že umíme s riziky počítat,“ upozorňuje senátorka Jitka Seitlová.

Všichni účastníci a účastnice kulatého stolu se víceméně shodují na tom, že klíčem je pochopit, proč v září tak ničivé povodně vznikly. „Voda není problém, voda je živá substance, která nás všechny propojuje. K povodni došlo blízko střechy Evropy, Sněžníku,“ upozorňuje na souvislostí náš kolega Michal Kristýnek, který v současnosti v postižené oblasti pracuje.

I on u kulatého stolu zdůrazňoval to, co bylo vysloveno ještě mnohokrát: množství vody, které je půda schopna zadržet, bychom měli zvyšovat už ve vyšších polohách. Apeloval navíc na zodpovědnost na všech úrovních, i na té osobní.

Český hydrometeorologický ústav dnes umí příčiny vzniku povodní dobře vysvětlit i předvídat. Před těmi zářiovými varoval už týdny dopředu. Jeho ředitel pro hydrologii Jan Daňhelka upozorňuje na to, že systémy varování nestačí a že bez obnovy „build back better“ se neobejdeme. Úrovni obnovy budou odpovídat dopady katastrof.

V neposlední řadě zaznívala potřeba pochopit přírodní procesy v krajině a mít k nim pokoru, která zatím mnohdy chybí.

Nesvazujme řeky, přinese to problémy

Souhlasí s ním i Klára Salzmann, podle které je potřeba dostat řeky do volného rozlivu všude, kde to jen jde. 

Shoda u kulatého stolu ale panovala zejména na tom, že je třeba o zadržování vody usilovat už ve vyšších polohách – tedy před tím, než se dostane do větších řek. Na tom se shodli i Pavel Němčanský z Lesů ČR a Petr Kopínec, starosta Vrbna pod Pradědem. „Potřebujeme, aby se začalo od nás, abychom tu vodu neposílali dál,“ upozorňuje Petr Kopínec. Z jeho pohledu navíc není plánovaná přehrada Nové Heřminovy na řece Opavě samospásným řešením, protože nezadrží větší deště.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR nechala k opravě říčních koryt vypracovat studii (dostupnou v létě letošního roku), jež rozvine přístup, který upřesnil Michal Krejčí: „Tam, kde si řeka nevytvořila prostor, nezbude nic jiného než tok opravit do situace před povodní. Někde došlo k lokálnímu rozšíření koryta nebo vzniku nových koryt – tam nám řeka ukazuje, jaký prostor potřebuje, a ten můžeme využít na protipovodňovou ochranu. Bude potom na správách toků, jak se studií naloží.“

A právě komunikaci se správou toků, konkrétně s Povodím Odry, řada účastníků kulatého stolu označila jako slabé místo řešení popovodňové situace v postiženém regionu. Starostové a starostka z Krnovska a Jesenicka žijí v nejistotě, co se bude v jejich obcích realizovat (zejména mosty) a jak to komunikovat s občany. Podle Michala Krejčího v současnosti existuje jakási dvojkolejnost a negativní postoj k možnostem ochrany některých oblastí před povodněmi vůbec. Ten má za následek navracení toků do nežádoucího předpovodňového stavu.

Pozn.: Zástupci Povodí Odry svou účast u kulatého stolu opakovaně odmítli.

Někde bude voda vždycky

„Je jasné, že klimatické změny nezastavíme a nemůžeme jen stavět nádrže. Musíme počítat s tím, že existují záplavové zóny,“ upozornila Jitka Seitlová na potřebu změny uvažování nad určitými územími.

Podle Pavla Martáka z Ministerstva životního prostředí jsou k řešení obnovy potřeba jak technické, tak krajinné přístupy. „Nelze neustále navyšovat míru protipovodňové ochrany a zajistit ochranu všech a všude. Musíme si říct, kde to dává smysl a kde už to možné není,“ domnívá se.

Architekt Aleš Tomášek by identifikaci rizikových území systematizoval: „Potřebujeme vědět, že jsme v ohrožení – v katastru nemovitostí má být označen každý pozemek, na kterém v minulosti byla povodeň.“ A šel by i dál: „Územní plánování tady selhává. Neměli bychom přidávat žádné další rodinné a bytové domy do záplavových území. Takové plochy by v územních plánech měly být revidované, jinak je jen otázkou času, než to tam řeka vyčistí.“

Architekti pro bono – lepší komunikací k lepší obnově

Při obnově sídel by mohli hrát mnohem větší roli architekti. Někteří z nich od začátku nabízí své služby zdarma tam, kde se vyskytla povodeň a kde se jeví jako rozumné změnit přístup k výstavbě – jak z kulturně-estetických, tak z hlediska budoucích rizik efektivních hledisek.

Přítomní zástupci České komory architektů Lukáš Janák a Petr Lešek si ale stěžují na nedostatečnou komunikaci se správami, kterým své služby nabízí. Podle nich by měl stát zajistit institut krajských koordinátorů komunikace nebo také krajských architektů i architekta státního. V mezidobí Člověk v tísni nabízí v rámci svého působení postiženým domácnostem na Jesenicku, Krnovsku a Bruntálsku i pomoc s propojením s architekty pro bono.

Co dál? Zastoupí stát nevládky?

„Máme se poučit z chyb, jenže my si je musíme nejdřív pojmenovat a k tomu zatím taky nedochází,“ říká Miroslav Adámek.

Podle Pavly Sokolovské z MSID – Regionální rozvojové agentury v obcích kriticky chybí lidé, kteří pomůžou s realizací drobnějších opatření. Podle ní chybí i kapacity na podávání grantových žádostí, projektovou přípravu i realizační část. „Obce na to nemají prostor, přitom právě tyto drobné realizace by pomohly v připravenosti na přírodní katastrofy. I kdyby to byly řádově jednotky lidí, stále to pomůže,“ doplňuje.

Podle krnovského starosty Tomáše Hradila neumí stát v takovéto krizové situaci i po ní v terénu fungovat tak dobře jako neziskové organizace. Spolu s jesenickou starostkou Zdeňkou Blištanovou přitom stále očekává příjezd expertních týmů, které pro jejich region vyčlení ministerstva a které se v terénu alespoň půl týdne opravdu zdrží. „Stát toho musí být schopen, nebo se nedobereme dobrého výsledku,” říká.

Podle Juraje Grňa například chybí hydrologické či krajinotvorné poradenství obcím, protože zatím není nikdo, kdo by se na věci podíval vcelku. Podle Evy Procházkové z Národního ústavu pro integrovanou krajinu potřebujeme také komunikační nástroj, pomocí kterého lidem v obcích dáme vědět, kde jsou zranitelná místa a kde dělat opatření.

Ivo Dokoupil z Hnutí Duha Jeseníky zdůraznil, že chybí celoplošnost a komplexnost řešení: „Máme spoustu chytrých lidí a scénářů, ale chybí nám koncovka – implementace, realizace v terénu. To se ale nebude dělat samo, potřebujeme k tomu páky, které má podle mě ministerstvo zemědělství. Možná je chyba právě tam. Pokud se nestane nějaká katastrofa, k nám do regionu nikdo nepřijede.”

Pomoc obcím nabízí také Nadace Partnerství.

Podle něj je potřeba ladit spolupráci mezioborově a meziresortně, procházet procesem společně, a to je na lokální úrovni jednodušší.

„Veškeré debaty probíhají v bublině zainteresované veřejnosti. Pokud se nám nepodaří otočit percepci problému a využít obrovské know-how, které máme, a pokud to vláda nebude mít jako prioritu, nezlepší komunikaci, neodbourá skepticismus ohledně klimatické změny, budeme se chovat jako veverka v kole,“ upozorňuje náš vedoucí humanitárních programů Marek Štys.

Utrpěly majetky i duše

Řada účastníků a účastnic kulatého stolu upozorňuje na to, že se problémy sociální nerovnosti a znevýhodnění nevyhýbají ani procesu obnovy takto postižených oblastí. Podle Marka Štyse je patrný překryv povodněmi postižených území se sociální mapou. Miroslav Adámek upozorňuje na skutečnost, že jejich obyvatelé mají často exekuce, vinou čehož nedosahují na dotační tituly a zůstávají tak bez pomoci. I podle Experta CzechGlobe Jakuba Máchy je identifikace zranitelných skupin a snižování míry jejich ohrožení klíčová pro resilienci území.

Na solidaritu celé společnosti podle Marka Štyse ukazuje pozice neziskových organizací: „Snažíme se solidaritu kultivovat a můžeme pomáhat do té míry, do jaké nám to společnost umožňuje. Důležitou roli v tom hraje role místní občanské společnosti a potřeba posilování vztahů v době katastrofy,“ dodává.

Uzdravování krajiny i nevratné změny

Podle našeho environmentálního poradce Jakuba Zeleného podobné katastrofy přichází a budou přicházet nejen vinou prohlubující se změny klimatu, ale i degradace krajiny: „Tyto věci nefungují separátně, ale amplifikují změny v krajině. My jsme dělali analýzu zdraví krajiny na základě satelitních snímků a vyšlo nám, že je polovina území degradovaná. Týká se to zejména území v nížinách, v okolí řek, ale i lesních porostů. Je třeba řešit obě tyto stránky stejnou měrou.“

Podle Leo Steinera z Ministerstva pro místní rozvoj se nakonec musíme naučit v trvale se měnícím prostředí žít a dělat taková opatření, aby tu mohly žít i generace budoucí. „Vše, co teď děláme, děláme i pro naše děti.“

Zemědělci nejsou brzdou

U kulatého stolu bylo několikrát vyvraceno obecné mínění o tom, že jsou zemědělci jakousi brzdou smysluplné obnovy. Podle starosty Krnova Tomáše Hradila si mnozí z nic už uvědomují, že s krajinou nehospodaří dobře a jejich odpor ke změnám není tak velký, jak původně očekával. To mj. potvrdila i ústřední ředitelka Státního pozemkového úřadu Svatava Maradová.

S mapováním a překonáváním překážek při realizaci krajinných prvků se zemědělcům snaží pomáhat organizace Vše půdu. Jejich zástupkyně Eva Procházková se proto přimlouvá za smířlivější přístup a naopak k užší spolupráci s nimi.