KLIMA V ČESKU

Rok 2018 byl jedním z řady extrémně horkých a suchých let. Průměrná roční teplota vzduchu na území ČR (9,6 °C) byla o 1,7 °C vyšší než normál let 1981–2010. Roční srážkový úhrn na území ČR za rok 2018 (522 mm) činil pouhých 76 % normálu let 1981–2010. Tím, že to byl již několikátý suchý rok za sebou, a tedy se v zimě ani na jaře nedoplnily již tak nedostatečné zásoby vody v krajině, tocích ani podzemních vodách, byly projevy sucha o to markantnější.

I ve Zruči nad Sázavou zažili v roce 2018 extrémní sucho, které se nejvýrazněji projevilo na řece Sázavě. Denní průtoky Sázavy klesly v srpnu 2018 hluboko pod průměr, na mnoha místech bylo při prakticky čtvrtinovém průtoku vidět dno řeky. Důsledkem samozřejmě nebylo jen to, že vodáci neměli dost vody pro své kratochvíle. Sníží-li se takto dramaticky průtok jakékoli řeky, dojde k několika paralelním procesům: mělká a pomalu plynoucí/stojatá voda je teplotně nestabilní, snáze se zahřeje (takže Sázava měla v letních měsících běžně více než 20 stupňů Celsia), ale v noci stejně tak rychleji vychladne; podobně nestabilní je obsah kyslíku. Teplá a mělká voda se v horku též rychleji vypařuje; současně se v toku s malým průtokem změní poměr říční vody a vody, která do něj přitéká z čističek odpadních vod (v ČR bylo v roce nejméně 60 čističek odpadní vody, které vypouštěly do toku více než 50 % vody, která v něm byla, některé dokonce i více než 80 %!). Odpadní vody, byť přečištěné v souladu s legislativou, sice nadlepšují průtok, ovšem při takto vysokém podílu v toku současně vážně snižují jakost vody. Zvýší se koncentrace fosforu a dalších polutantů, což vede k ohromnému nárůstu fytoplanktonu.

Voda v takovém toku ztrácí kvalitu, její obyvatelstvo, rostliny i živočichové, přichází v důsledku souběhu všech těchto procesů o své životní podmínky, o biotopy, o možnost úkrytu před predátory atd. Ohroženy jsou i další, navázané organismy. Celkově tedy vidíme, že (hydrologické) sucho neznamená jen “málo vody”, ale komplexní ohrožení životaschopnosti celého říčního ekosystému, který je již tak suchem poškozován. Ve Zruči nad Sázavou, kterou jsme zmínili na počátku, tak byla v srpnu roku 2018 úplně zelená voda, plná sinic, zelených řas či rozsivek. Voda nebyla vhodná pro žádný typ rekreace, život v ní a kolem ní umíral. A není velkou úlevou, že na Sázavě není vybudována žádná nádrž pro odběr pitné vody - vždyť zcela stejné mechanismy působí i na těch tocích, které zásobují velké české vodárenské nádrže.

Pan Matoušek je vinař z malé jihomoravské obce. Pěstování vína se věnuje přes třicet let, založil si malou firmu a jeho snem vždycky bylo předat ji své dceři, která dokonce vystudovala valtickou vinařskou školu. V posledních pěti letech ale svůj sen pomalu opouští. Proč?

Vinná réva je nesmírně odolná rostlina, které se daří i při relativně velkém suchu a vysoké teplotě. Vinaři říkají, že si umí díky svým dlouhým kořenům “pro vodu sáhnout” i několik metrů hluboko. To ale platí pro starší rostliny - nová sadba je na sucho citlivá. Když tedy pan Matoušek vysazoval révu v posledních pěti letech, vyžadovaly sazenice několik let zálivku, bez které by horká a suchá léta buď vůbec nepřežily, nebo by se výrazně zpomalil jejich růst a hlavně by neplodily nebo plodily málo. Na co by ale byla vinaři réva, která nemá dostatek hroznů? A tak pan Matoušek jezdí do vinice s vodou (na zavedení závlah nemá finance) a snaží se nejrůznějšími způsoby zabránit půdní erozi.

I na dobře zakořeněnou vinnou révu sucha dopadají. Rostlina většinou neuschne, ale je ve stresu a tak je úroda v suchých letech bez zálivky menší. Horké a slunečné počasí také ovlivňuje kvalitu hroznů - pan Matoušek říká, že je slunce “upeče” a z “upečených” hroznů se (až na některé zvláštní odrůdy) dobré víno vykouzlit nedá. Především bílá vína se s rostoucí teplotou a dalšími klimatickými extrémy, které ovlivňují vývoj cukrů, kyselin i aromatických látek, dělají na jižní Moravě stále obtížněji. A nejen kvůli pěstování samotné révy, ale i kvůli sklizni, která obvykle začíná o mnoho dní i týdnů dříve, než tomu bývalo, a tedy probíhá často při vyšších teplotách. Sluncem zahřáté hrozny ale není možné rovnou zpracovávat, ovlivnilo by to negativně výslednou chuť vína, proto se hrozny už teď často ve sklepech uměle chladí, nebo se musí stihnou sebrat v noci nebo brzy nad ránem. A aby toho nebylo dost, se změnou klimatu přicházejí i nové choroby a škůdci, třeba na našem území nové neléčitelné houbové onemocnění ESCA, které se šíří v důsledku střídání extrémně dlouhých period sucha a horka s dlouhými obdobími deště.

I když se ale panu Matouškovi podaří díky zálivce a péči o půdu ve vinohradu udržet při životě sazenice, uchránit révu před nemocemi a škůdci a pořídit si chladící zařízení nebo suchý led kvůli ochazení hroznů, snadno se mu může stát, že stejně o velkou část úrody přijde - v důsledku jarních mrazíků. Ty samozřejmě trápily vinaře (a sadaře) vždy, ale v současnosti přinášejí větší škody: réva se díky průměrně vyšším teplotám po zimě dříve probouzí k životu a jarní mrazíky, kvůli klimatickým změnám častější, ji postihují v pokročilejší fázi vegetačního období. Řečeno jednoduše, réva vyraší dřív, a o to více pak při mrazu přemrzne.

Zdálo by se, že řešením by bylo přejít na odrůdy, které jsou odolnější, jak vůči teplu a suchu, tak vůči chorobám a škůdcům: ale jak se má pan Matoušek rozhodnout, jaké odrůdy teď vysadit, když nejvíce rodit budou za patnáct, dvacet let, a nikdo neví, jaké klima v té době na jižní Moravě vlastně bude? A jak postupovat? Vyklučit zatím úrodné vinohrady a nahradit je jinými odrůdami? Nebo počkat u deset let starých vinohradů ještě dalších deset, patnáct let, a pak zkoušet odhadnout, jaké révě se bude dařit za dalších dvacet pět let? A jak se bránit jarním mrazíkům, které podle klimatických modelů budou tuto krajinu postihovat stále a budou tedy pravidelně ohrožovat jeho vinohrad?

Pan Matoušek by měl jako správný hospodář a zemědělec plánovat. Navíc dlouhodobě plánovat. Ocitl se ale v situaci, kdy mu chybí znalosti základních proměnných, které by mu plánování umožnily. A proto opouští svůj sen o předání rodinné firmy dceři. Předpokládá, že za třicet let už bude pěstování vinné révy v jeho rodné vesnici tak složitou a nákladnou podnikatelskou činností, že se jí jeho dcera nebude ani chtít věnovat. Naštěstí ho ale neopouští humor: “koupím pozemek u Trutnova” říká, “a tam to rozjedeme”!

Když budete mít štěstí, najdete v českých řekách živočicha, který zažil ještě království. A také jednoho z posledních jedinců svého druhu, který v českých vodách ještě přežívá. Řeč je o perlorodce říční – jednom z nejdéle žijících tvorů u nás. Hrozí mu (stejně jako asi třetine rostlin a zvířat žijících na území ČR) úplné vyhubení.

Perlorodka se může dožít i 150 let. Je ale nesmírně citlivá na kvalitu životního prostředí. Zatímco ještě před 150 lety jich v českých vodách (hlavně ve středních tocích Vltavy, Otavy, v povodí Labe, Odry a Blanice) žily stovky tisíc, dnes jich u nás moc nenajdeme. Urbanizace, doprava, zemědělství a technické zásahy do krajiny způsobily, že u nás perlorodky nenacházejí optimální podmínky pro rozmnožování a pro přežití.

Pro rozmnožování potřebují perlorodky hostitele. Samice na konci léta vyvrhují do vody larvy – glochidie. Ty se nechávají volně unášet vodou a hledají rybu v jejíž žábrách se do příštího jara usadí, nejčastěji lososa. Lososi každým rokem plavali stovky kilometrů z moře do českých řek. Cestu jim ale časem přehradily jezy a zdymadla. Larvy si tak za posledních sto let našly nového hostitele – pstruha obecného. Ani ten se ale bez rybích přechodů, které mu pomohou překonávat jezy, přehrady či vodní elektrárny, daleko nedostane.

Pro život navíc potřebují mladé perlorodky spleť říček a potůčku, kde v letních měsících voda neklesá pod 15 stupňů. Voda musí být zároveň co nejčistší a její kvalita by měla dosahovat parametrů pitné vody pro člověka. Perlorodkám vadí anorganický vápník. Dostává se do vody například z betonových skruží, znečištění z intenzivního hospodaření, chemické odpadní látky nebo zastínění toků stromy a keři, které by vodu ochladilo. Přírodovědci o perlorodkách hovoří jako o deštníkovém druhu – když se daří jim, daří se i zvířatům a rostlinám v jejich blízkosti. Jenže voda vyhovující mladým perlorodkám se u nás už prakticky nevyskytuje a přežívají jen starší jedinci.

Záchrana perlorodek proto není jednoduchá. Ochránci přírody přesazují malé larvičky rovnou do pstružích žaber, pomáhají pstruhům přežívat v kádích a náhonech, krmí malé perlorodky a vsazují je na vodní dno. To, zda další generace těchto larviček zvládne dospět, záleží na lidech a na tom, jak šetrně přistupují k životnímu prostředí.