Komentář Jana Mrkvičky: COP27 v tísni
Publikováno: 8. 11. 2022 Doba čtení: 2 minutyV egyptském Šarm aš-Šajchu se po sedmadvacáté koná konference OSN o změně klimatu. Do popředí diskuse se poprvé dostalo téma finanční pomoci zemím, které jsou klimatickou změnou už dnes silně poškozené (loss & damage). I proto se letos summitu účastní lidé z Člověka v tísni, který v řadě těchto zemí dlouhodobě působí.
Před třiceti lety 154 zemí podepsalo rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dnes je signatářů 198. Cílem každoročních konferencí COP není nic menšího, než “stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by zabránila nebezpečným antropogenním (tj. člověkem způsobeným) zásahům do klimatického systému". Další článek úmluvy pak říká, kdy se tak má stát: "Mělo by toho být dosaženo v časovém rámci dostatečném k tomu, aby se ekosystémy mohly přirozeně přizpůsobit změně klimatu, aby nebyla ohrožena produkce potravin a aby hospodářský rozvoj mohl probíhat udržitelným způsobem." Jinými slovy dřív, než bude pozdě.
Sledujte novinky o COP 27 od Jana Mrkvičky na Twitteru
Jenomže ono už do značné míry pozdě je. Proto se čím dál větší důraz klade na tzv. adaptační opatření, tedy snahu, aby se lidé kdekoli na světě již nezvratným změnám přizpůsobili a aby dopad na životní prostředí byl co nejnižší. To nic nemění na tom, že je třeba dál usilovat o snižování emisí skleníkových plynů, protože škála dopadů změny klimatu začínající na „zásadní“ a končící na „katastrofální“ je pořád dost široká.
Kompenzace ztrát a škod v popředí zájmu
Kromě adaptace je poprvé na jednacím stole i téma finanční pomoci zemím poškozeným v důsledku globálního oteplování (loss & damage). Konečně se totiž oficiálně přistoupilo na myšlenku, že jsou země, které už za změny klimatu platí, a že ti, kteří platí nejvíce, na ní mají nejmenší podíl. Ono to zní logicky, ale etické a politické důsledky přiznání téhle pravdy jsou zásadní.
A tohle jsou také hlavní důvody, proč se konference účastní i Člověk v tísni. V zemích, jako je Etiopie, Zambie, Mongolsko nebo Kambodža, už roky pracujeme na tom, aby se místní komunity změnám přizpůsobily a naučily se v nových podmínkách žít. Víme, že to jde. Umíme například místa zdevastovaná vodní a větrnou erozí přeměnit v oblasti, kde se v krajině zadržuje voda a znovu rostou lesy. Nejde to bez zájmu a pochopení místních lidí a institucí, kteří se musí stát sami nositeli změn, a to bez dotací, kterými si pomáháme v Evropě. Na dotace totiž peníze v rozvojových zemích nejsou.
