Muž, který stopuje potoky

Krajinní mappeři jsou počátečními a nepostradatelnými články participativního projektu LIFE WILL – Voda v krajině a půdě, na kterém ve středních Čechách spolupracujeme s organizacemi Beleco a Sdružení místních samospráv. Také Daniel Pánek byl počátečním aktérem jednoho příběhu krajinné obnovy, když začal mapovat krajinu kolem Veltrub a Němčic. Nakonec bude také autorem studie navrhující krajinná opatření okolo Němčic.

Jaké neduhy polabské krajiny Daniel Pánek objevil? Do jakých detailů se v rámci studia vrhl, aby své domovské krajině porozuměl? A kdy se zájmy ptáků a krajiny dostávají do střetu? Odpovědi najdete v následujícím rozhovoru.

Jak jste se dostal k mapování?

Na začátku jsem jen sledoval prohlubující se sucho v přírodě a divil jsem se, že s tím snad nikdo nic nedělá, když něco by přitom šlo udělat celkem jednoduše. Tak jsem se začal trochu rozhlížet, abych jen nenadával, a přihlásil se na školení k mapování krajiny. Začal jsem s mapováním našeho potoka a z Veltrub jsem po něm došel až do Němčic, kde pramení.

Tak jsem si celou oblast zmapoval s tím, že potom pravděpodobně oslovím obce nebo nějakého většího vlastníka okolních pozemků, jestli by neměli zájem s tím něco dělat. Shodou okolností je jeden můj kamarád místostarosta Němčic. Bavili jsme se o tom a došli k tomu, že by je to zajímalo, protože chtějí obnovovat cesty, dělat výsadby, ale neví přesně kde. Báli se, že je někde udělají a pak to bude špatně. Chtěli, aby to fungovalo a dávalo smysl.

Takže se v určitém bodě vaše zájmy setkaly.

Tak. Tohle do sebe hezky zapadlo, a že to začalo Němčicemi, je souhra několika okolností. Tady je v tomhle ohledu zastupitelstvo jednotné, lidi tu mají ke krajině blízko. Tak jsme se dohodli, že za symbolickou cenu vytvořím studii.

Jak to pro vás bylo od počátku až k dnešku časově náročné?

Tři nebo čtyři víkendy jsem strávil na školeních mapování, potom už jsem chodil po krajině, což byly většinou půldenní výlety. V průběhu třech let jsem tím dohromady strávil několik týdnů.

Potom jsem dohledával historický kontext vývoje krajiny, takže jsem studoval staré mapy, pátral v archivech, prohlížel letecké mapy, seděl u počítače a hledal jsem, kde byl jaký rybník, kde je to podmáčené…

Takže je ve studii proveditelnosti zahrnuta historie krajiny?

Taky, protože základ vodních cest je v krajině pořád stejný. Pokud je člověk nenaruší svojí činností, tak voda odtéká pořád stejným způsobem. Velký vliv na zadržování vody mají meliorace, eroze, degradace půdních částic nebo nepřítomnost lesa tam, kde dřív byl.

Takže obecně je tendence vracet se k původnímu stavu a nevymýšlet nic zbrusu nového?

Není cílem vymýšlet něco za přírodu, ale umožnit jí vracet se tam, kde dlouhodobě fungovala. Na historických mapách jsou krásně znát třeba údolnice a zatravněné nasáklé louky kolem nich, které jsou tady dnes zčásti rozorané, odvodněné, zatímco dřív samozřejmě zadržovaly vlhkost v krajině.

Dneska je pole rozorané prakticky až k narovnané strouze, takže když naprší, tak to do toho toku z pole hned steče a hned to odtéká, v horším případě ještě s nějakými postřiky. A v krajině ta voda pak chybí.

Stojíme kousek od čističky odpadních vod. Je tu docela vlhko a hodně vegetace. Co tady je?

Jsou tady prameniště, čtyři strouhy, které jsou různým způsobem dotované vodou. Je do nich svedená voda z meliorací i z dešťové kanalizace. Tam, kde jsou duby a vrby, je bývalá hráz rybníka, který tu byl asi před dvě stě lety. V projektu LW je záměr částečně ho obnovit.

Tady se ty čtyři pramínky stékají, ale je vidět, že voda odsud prakticky jenom odtéká upraveným vybetonovaným korytem Bačovky, která je v podstatě hlavní meliorační zařízení.

Jak pro vás, jako ajťáka, bylo mapování náročné?

Vyrostl jsem na vesnici a mám vystudovanou střední zemědělskou školu, takže z tohoto pohledu mám ke kulturní krajině poměrně blízko. Mapuje se na telefon, fotit umí každý. Archivní mapy se digitalizují, využívají se pak v programu na PC - tohle je pro programátora snadnější.

To znamená, že se vám vlastně spojily dvě odbornosti. Jak by to mohlo být náročené pro někoho, kdo takový základ nemá?

To je otázka. Někdy se fakt divím, co třeba moje máma umí s telefonem… Není to nic, co by se poměrně rychle nemohl naučit řekněme jakýkoli středoškolák.

Takže byste od toho nikoho neodrazoval?

Je důležité, aby pro to mapování měl člověk cit a širší povědomí. Ono je někdy těžké pochopit, co ta voda vlastně dělá, když tudy zrovna teče – jestli se vsakuje, nebo jen stéká po povrchu, nebo ji nějaká strouha odvede stranou a způsobí tam erozi. Proto si někdy vezmu pláštěnku a holiny a vyrazím mapovat za deště.

Mapování vyžaduje ochotu jít do nepohodlí?

No, je lepší do něj jít. Některé roky je krajina vyprahlá. A třeba další rok, kdy v jednom kuse leje, je to samé místo úplně jiné, podmáčené. Někde se voda zadržuje, jinde se naopak odplavuje, způsobuje erozi a ne každý si tohle dovede dobře představit. Když mapujete potok, je potřeba vidět, jak se chová, když je sucho, nebo mokro. Je potřeba zjistit, jaká je okolní půda, kde se voda vsakuje a jestli začne odtékat jinudy, když hladina dosáhne určité výšky.

Dobré je také ptát se místních, obzvlášť zemědělců a podobně, ti samozřejmě o vodě ve své krajině vědí mnohé.

Je důležité zachycovat krajinu v průběhu celého roku?

To asi jo. Tady v Polabí v posledních letech půda ani nepromrzá, zatímco dříve promrzala třeba do půl metru. Tání sněhu je tu dnes už taky výjimečná záležitost, někdy je v lednu sucho, někdy podmáčeno. Někdy je v červenci sucho, někdy podmáčeno. Je třeba si uvědomovat, co způsobuje v zimě sníh nebo v létě přívalová srážka - jestli se voda vsakuje, nebo stejně rovnou odteče. Chce to mít prostě nějaký cit a představivost, aby to všechno člověk správně vyhodnotil.

A asi tu konkrétní krajinu musí člověk i trochu znát, že? Kdybyste jel mapovat třeba do Podkrkonoší, tak by se vám asi mapovalo hůř…

Určitě na tom záleží, ale paradoxně mi to v horách přijde jednodušší. Tam se ve svazích voda soustřeďuje do drah a rychle odtéká. Člověk si dovede představit, kudy poteče, kde ji zadrží třeba nějaký val. Kdežto tady musí třeba ze satelitních snímků nebo ve správnou dobu v terénu vypozorovat, kde je to podmáčené, kde jsou koleje od traktorů apod. Není tu vždy na první pohled jasné, jestli voda poteče doleva, doprava, rovně.

Máte zmapovaný velký kus regionu, takže kdyby se obce v okolí Němčic chtěly zapojit, máte toho už nachystaného dost. Měl byste zájem pokračovat ve spolupráci i s nimi?

Kdyby to zástupci některé z nich chtěli blíž probrat, tak samozřejmě můžeme.

Tato opatření jsou prováděna zejména na zemědělské půdě, takže jsou největší problém vlastnické vztahy a postoj toho, kdo půdu obhospodařuje. Už jenom něco vyjednat je u mnoha obcí třeba na rok. V Němčicích mají výhodu, že má obec poměrně hodně vlastních pozemků.

Jak vám to, že se podílíte na obnově krajiny, změnilo život?

Výrazně ne. Věnoval jsem tomu nějaký čas, beru za to symbolické částky a je to zajímavá zkušenost. Člověk objíždí občas exkurze, občas lidi z obce, zemědělce, učí se nové věci a poznává lidi okolo. A prochodí a pozná krajinu.

Přišel jste na něco nového?

Myslím, že se zemědělcům často nasazuje psí hlava, ale není to až tak hrozné. Někdo má pocit, že krajinu jen vytěžují do mrtě a likvidují. Často to asi pravda je, ale je to případ od případu. A i lidi, u kterých bych to nepředpokládal, absolvují různá školení a postupně se se učí s krajinou pracovat v tom smyslu, že vědí, že vodu i edafon potřebují a že je jich v půdě míň.

Aktivistické skupiny mají zase někdy představu, že se nebudou používat hnojiva, postřiky, nebude se dělat tahle orba a bude se dělat jiná. Ale co je nejlepší, zatím nemůže říct nikdo, protože každé pole je jiné a některé postupy někde smysl dávají, jinde jsou špatně a je třeba vybrat jiné. Je potřeba s tím umět pracovat a respektovat i druhou stranu. Hledání optima je velmi složité.

Setkal jste se se širokou škálou zemědělců?

Na jednání většinou přijdou ti, kteří o to mají zájem. A u těch mě kolikrát překvapilo, jak jsou erudovaní. Nedovolil bych si jim radit. Spoustu věcí dělají dobře a často mě překvapí, co všechno řeší.

Naplnil dosavadní vývoj projektu LIFE WILL vaše očekávání?

Ačkoli se hodně mluví o zadržování vody v krajině, nevidím třeba mezi politiky nikoho, kdo by to tlačil a připravil lepší podmínky pro to, aby se tato opatření v přírodě a krajině dala dělat ve větší míře. Rozhodující jsou práva vlastníků a stát spíše hází klacky pod nohy, než by v tomto byl nápomocen. Tak v tom jsem zklamaný.

Co se týče mých návrhů, tak jsem v krajině oddělal to, co považuji za realizovatelné. Ale protože nejsem odborník třeba na hydrologii, vždy jsem se úplně nedobral toho, co by mělo být správně. Určitě by mi někdo ukázal, že tohle, co jsem navrhl, by mělo navíc takový a takový dopad, který jsem si neuvědomil.

Měl byste nějaký konkrétní příklad?

Měl, třeba v ornitologii. V jedné lokalitě, kde se drží voda v poli, jsem naplánoval mokřad nad přerušenými melioracemi. Součástí projektu je i provedení biologického průzkumu. A hned jsme na tom místě narazili na několik kusů ohrožené čejky chocholaté, což je v této oblasti vzácné a příjemné překvapení. Takže se pravděpodobně budeme snažit s majitelem pozemku naopak dodržet režim vhodný pro hnízdění, na což existuje přímo program ochrany tohoto ohroženého druhu. Zarůstající mokřad by byl nežádoucí.

Takže nějaký korektiv je vhodný.

Ano, určitě. Ta práce smysl má, je třeba se o tom bavit, aby se to dostalo mezi lidi. No a navrhneme deset opatření, tři budou k ničemu, jedno špatně a šest bude dobrých a máme vodítko na příště – čeho se vyvarovat.

Počítáte tedy s tím, že byste mapoval dál?

Zatím nevím jistě, ale pravděpodobné to je. Bude záležet na tom, jak budu časově vytížený. A když po těch letech uvidím nějaké výsledky, tak bude i motivace v tom pokračovat.

Rozhovor vznikl za finanční podpory evropského programu LIFE, spolufinancovaného Ministerstvem životního prostředí a Středočeským krajem.